Rock a Metal

Před pár dny jsem psal o power metalové legendě ze sousedního Německa, která se chystá vydávat své nové album a za pár měsíců také oslavit své třicáté narozeniny. Do jisté míry je proto příhodné zrecenzovat nějaké to nové power metalové album od některé ze současných kapel, abychom mohli sledovat proměnu žánry a případnou inspiraci. Volba padla na dánské hudebníky z Pyramaze, jejichž poslední počin je přinejmenším zajímavý.

Pro vývoj powermetalové scény toho málokdo udělal tolik, jako Helloween ve svých začátcích. Zatímco první album Walls of Jericho v roce 1985 ještě neslo značný vliv thrash metalu, dvoudílný Keeper of the Seven Keys pomohl na světlo světu nejen power metalu, ale také velkému množství německých metalových kapel, které z tohoto úspěchu v následujících letech těžily a do dnes těží. Letos na podzim kapela oslaví třicet let své existence, která ale není ani zdaleka tak úspěšná, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Pojmenovat kapelu podle podchlazení můžou patrně pouze seveřané. Alespoň podobně vypadaly moje prvotní úvahy při setkání s touto švédskou kapelu, jejíž oficiální označení obnáší termíny jako ritual rock nebo shaman rock. To vše v doprovodu už poněkud tradičnějšího hudebního subžánru, jakým je black metal. Přesto se dá Hypothermia charakterizovat pomocí žánrů jen opravdu těžko – o to je to ale zajímavější poslech.  

Zatoužilo vaše metalové srdce po trošce kvalitního lehce melodického death metalu? Pak asi není lepší země pro návštěvu než Švédsko. Tato kolébka své vlastní odnože death metalu vychrlila za posledních více než dvacet let bezpočet kvalitních kapal. Mezi všemi pak vynikají metaloví matadoři Unleashed, kteří se zdárně prezentují už od roku 1989. Letos po tříleté pauze vyrukovali se svým dvanáctým studiovým albem, které si na první pohled s sebou přináší jednu velkou změnu – barevnou ilustraci vracející se po devíti letech.

Před pěti lety se na hudebné scéně vynořil možná trochu netradiční projekt, který spojoval trochu nepravděpodobnou dvojici umělců. Zatímco Michale Kiske si vydobyl slávu svými nezaměnitelnými výškami na raných albech německé metalové kapely Helloween, Amanda Somerville se svým téměř operním hlasem zaměřovala na úplně jiný styl hudby a často se podílela na nejrůznějších albech symphonic metalu. Jejich první spojení nicméně dopadlo na výbornou a teď je tu jejich nový společný počin s českou stopou.

Určitě v sobě občas nacházíte ten uspokojivý pocit z objevování nového. V lidské povaze je touha po objevování a poznávání nového zakořeněna odnepaměti. Nemusíte to vždycky týkat jenom vědy nebo přírody, ale i takové hudby. Jaké potěšení může způsobit jedna začínající kapela z amerického Bostonu nadšenému objeviteli? Nemalé.

Stejně jako Pán prstenů je jen jeden, tak i v případě americké kapely Manowar platí pravidlo, že jen a jen oni jsou tou pravou metalovou kapelou. Jejich filosofii o true metalu (pravý metal jako hudební žánr) ale pochopitelně přijali i jiní a výsledkem tohoto vlivu byl v roce 2000 vznik německé metalové kapely Majesty, která se všemi deseti hlásí k odkazu svých amerických idolů. Teď, o patnáct let později, vydávají své deváté studiové album, na němž se vliv metaloláskařů projevuje už v samotném názvu – Generation Steel.

Nightwish jsou jako Metallica. Možná odvážné tvrzení hned na začátek, ale vysvětlím jeho podstatu. Neshody v kapele, produkce relativně průměrných nezajímavých alb a pak dlouhé čekání a víření vody informacemi o novém. Navíc se nedokážu zbavit dojmu, že od určité doby jsou Nightwish z velké části značka podobně jako Metallica, u které je tento problém ještě daleko markantnější. Ať už je to jak chce Anette Olzon skončil v Nightwish spolu s albem Imaginaerum a byla nahrazena dle mého názoru daleko zdatnější Floor Jansen, která měla pomoci vrátit Nightwish něco ze ztraceného lesku.

Drakkar je název pro tradiční vikinskou dlouhou loď. O to větší překvapení může být, když si takový název zvolí italská metalová kapela, která se vikinskému metalu sice snaží přiblížit, ale na místo bouřlivé plavby na drakkaru se zbaběle drží na břehu všechno možného. Ještě než se tedy pustíme do recenze nového alba těchto italských interpretů, musíme si položit jednu velice zásadní otázku. Kolik znáte dobrých metalových italských kapel?

Zatímco se Česká republika nevědomky připravuje na další mezinárodní ostudu prostřednictvím velice nepovedené skladby do Eurovize, rockový a metalový svět tento týden slaví jedno velice pěkné jubileum. Britská metalová legenda Judas Priest totiž při příležitosti třicátého výročí svého alba Defenders of the Faith vydala zbrusu novou edici, která nejen obsahuje původní album, ale ještě několik dalších bonusů.